Svatojakubská cesta – Etapa 2

V neděli 4. 6. 2023 jsme pokračovaly v našem letošním putování z Žitavy do Prahy po Svatojakubské cestě. Etapa 2 z Kryštofova údolí do Českého Dubu byla zatím nejkrásnější trasou, hlavně díky nepřekonatelným výhledům na Ještěd a až kýčovitě krásnému počasí.

Je škoda, že absolvování právě této etapy se většině stálým poutníkům a poutnicím nehodilo termínově, neboť za nás, kdo jsme ji prošly, mohu konstatovat, že byla zatím nejkrásnější. Ale letních víkendů je málo a v nich předem dlouho plánovaných akcí hodně.

To nedělní ráno jsme se tedy sešly na libereckém vlakovém nádraží jen tři. Po zahajovacím cappuccinu, což už se stalo naším pravidelným rituálem, jsme vyrazily vlakem do Kryštofova údolí. A hned po výstupu z vlaku jsme užívaly výhledů do údolí. Cestou dolů z kopce od nádraží jsme ještě nahlédly do kostela a místní věhlasné márnice s malbami kostlivců na stěnách.

Pro cestu do kopce na Křižanské sedlo jsme měly možnost volby – buď jít lesem do prudkého terénu, anebo po silnici, trochu delší trasa, ale s mírnějším stoupáním, a zároveň s návštěvou dominanty místního kraje – viaduktu v Novině. Zvolily jsme druhou variantu a nelitovaly jsme – cestou jsme obdivovaly místní krásná stavení s prvotřídně upravenými zahrádkami a rozkvetlými rododendrony. Byla to opravdu pastva pro oči, která nám trochu rozptýlila naši největší výzvu toho dne – výstup na Křižanské sedlo. Ale zvládly jsme to a nahoře si za odměnu daly želatinové medvídky. Inu, na klouby.

A pak už nás čekala cesta lesem a z kopce nebo po rovině. Došly jsme až dolů do Křižan, ke staré škole, a už na této cestě jsme mohly začít obdivovat Ještěd, který se nám tyčil do výhledu téměř podél celého našeho putování. Pohled na něj se ale neomrzí nikdy.

Z Křižan jsme pokračovaly až k Pruskému kříži, tajemnému místu, kde údajně zahynul v 19. století pruský voják, a dokud místní obyvatelé na tomto místě nevztyčili a nevysvětili kříž, jeho duch tam strašil pocestné. Tak naštěstí my to už měly bez ducha.

Odtud nás vedla cesta kolem Jeřmanské skály, bývalého útočiště loupežníků, dnes trampů, až do Hořeních Pasek. A protože jsme byly v půlce cesty, zastavily jsme se za odměnu na oběd v místní restauraci. Byla to už opravdu vítaná pauza!

Posílené jsme vyrazily zdolat zbytek trasy, a protože jsme zčásti začaly kopírovat naučnou stezku Po stopách Karolíny Světlé, mohly jsme se dozvědět ledacos zajímavého o jejím působení v tomto kraji. Určitě se sem ještě vrátíme a stezku si projdeme celou!

Cesta z Hořeních do Doleních Pasek byla jedna velká nádhera díky nádhernému pozadí s Ještědským hřbetem. Vůbec se nám nechtělo vrátit foťák do batohu – na tomto úseku bychom se fakt ufotily na každém kroku!

Ale to už jsme došly až ke kříži u potoka, tedy předloze nejslavnějšího románu Karolíny Světlé. I tam jsme se zastavily a poseděly na lavičce.

A pak už jsme z Rozstání pokračovaly kolem fotbalových hřišť, kde se jistě hrálo nějaké místní derby, neboť bylo narváno, zase na polní cesty do vesnice Kotel. Na chvilku jsme se na fotbalovém utkání pozastavily a zasvěceně komentovaly. Třeba který tým má hezčí barvu dresu nebo kdo má nejhezčí lýtka. …jsme prostě znalci.

Ale to už nás cesta přes pole a louky zavedla až ke Kotelským lípám. Stojí tu dva naprosto magické stromy. Jedné lípě je údajně tisíc a druhé pět set let. I když neobjímáme na potkání každý strom, tady to jinak nešlo. Byl to opravdu návrat do minulosti a neskutečný zážitek pod těmito velikány jen chvíli ve stínu stát.

A to jsme měly před sebou ještě další zážitek – nově zrekonstruovanou Kotelskou křížovou cestu. Nádherné místo, kde na nás také dýchlo kouzlo. Křížová cesta je zakončena kapličkou a posezením ve stínu. Daly jsme si zde naši poslední pauzu a vůbec se nám nechtělo jít dál, tohle místo opravdu sálalo pozitivní energií.

Ale nebylo zbytí, nemůžeme se rozsedět, to bychom těch posledních pět kilometrů těžko zdolaly! Vyrazily jsme tedy již na poslední úsek naší cesty, borovým voňavým lesem, modré nebe nad hlavou, až do centra Českého Dubu. No, byly jsme tedy rády, že už jsme v cíli, bylo to tak akorát. V Českém Dubu jsou Svatojakubská razítka, jediná na této trase, hned dvě, a to v muzeu či na faře na náměstí. A protože v muzeu už bylo zavřeno, zvonili jsme na faře, i když jsme věděli, že nejsou doma. (Razítka jsem si nechala pro tento případ natisknout předem a případně si je do svých průkazů vlepíme, anebo počkáme s razítkováním na příště, kdy v Českém Dubu začínáme.)

Tento den se povedl na jedničku, velmi jsme si užily naše putování, lepší to být snad ani nemohlo.

Příště vyrážíme z Českého Dubu do Mnichova Hradiště. Doporučuji se zaregistrovat na cestu, nejlépe zde: https://www.nwproradost.cz/kalendar-akci/svatojakubska-cesta-3-cesky-dub-mnichovo-hradiste-k116.html, protože kdyby došlo ke změnám nebo zrušení akce, budete o tom informováni, pokud o Vás budu vědět. Trasa bude obdobně profilově náročná a zatím nejdelší – pravděpodobně největší výzva našeho letošního putování. Takže když zvládneme příští trasu, zvládneme už všechno!

Těším se s Vámi na další společně strávené chvíle s hůlkami v rukách a tisíci mílemi v nohách!

Komentáře k článku

Přidat komentář

K článku zatím nebyl vložen žádný komentář.

Nejbližší akce